Chủ Nhật, 20 tháng 3, 2011

Kundera Milan

Směšné lásky (3)
Kniha Směšné lásky je souborem sedmi povídek: Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy, Falešný autostop, Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Doktor Havel po dvaceti letech a Eduard a Bůh. V roce 1963 vyšel První sešit směšných lásek, v roce 1965 Druhý sešit směšných lásek a v roce 1969 Třetí sešit směšných lásek. Celkem tyto Sešity obsahovaly deset povídek. Autor však do knihy Směšné lásky zahrnul jen sedm z nich, protože jak sám píše v Poznámce knihy: "...jsem v nich sem tam ještě slyšel cizí, vypůjčený hlas anebo jsem věděl, že se povídka dala napsat o něco lépe." 1

Společným tématem všech sedmi povídek je láska a věčné konflikty mezi dvěma pohlavími. Už při výběru této knihy vás zaujme její název - Směšné lásky. Určitě si řeknete, co je na lásce tak směšného. Autor však lásku nezesměšňuje či neshazuje, jen nám ukazuje, že láska nemusí být vždy vážná a seriózní, ale že může být i komická a dokonce i tragikomická. Téměř ve všech povídkách se také objevuje erotika, která zde hraje jednu z hlavních rolí. Ve Směšných láskách se vyskytují dva typy hrdinů. Těmi prvními jsou většinou mladí muži, kteří touží po nějaké ženě, ať už mladé nebo starší. Ve svých touhách však musí překonávat různé problémy a vnitřní pocity, což vede k různým situacím. Tyto povídky obvykle končí úspěchem, i když později si hrdinové uvědomují, že by bylo možná lepší

, kdyby neuspěli. Druhým typem hrdinů jsou páry či muži, kteří se lehkovážně pohybují v milostných vztazích a nedbají na to, co může jejich počínání způsobit. Většina povídek má otevřený konec, takže se čtenář může jen domnívat o skutečných následcích zápletky. I když se jedná o příběhy s vážnou tématikou, tak na nás budou spíše působit groteskně a my si uvědomíme, že láska může být v některých situacích opravdu směšná. Možná celé vyznění příběhů spočívá na způsobu vyprávění, které je místy cynické, neočekávané a jinde zase rozverné. Dalo by se říci, že se autor na lásku dívá s velkým nadhledem. V díle dokonce můžeme postřehnout i autorovy názory na danou problematiku a společenskokritické podtexty.

Kompozice všech příběhů je chronologická, občas se nám v některém z nich objeví nějaká vzpomínka na minulost, která je do textu vhodně začleněna. Každá povídka má několik krátkých kapitol, které jsou buď číslovány nebo nesou určitý název, který souvisí s obsahem dané kapitoly. Kapitoly jsou dále členěny do odstavců. Milan Kundera je známý svými složitými rozvitými větami, které se objevují i v tomto díle. Tyto složitější věty se nejčastěji objevují v popisech událostí. Vyprávění je často oživováno krátkými dialogy, které posunují děj příběhu kupředu. Příběh bývá vypravován dvěma způsoby: buď je vyprávěn hlavním hrdinou v ich formě nebo se jedná o vyprávění v třetí osobě, kdy můžeme sledovat myšlenky a pocity daných postav.

Jazyk

použitý v této knize je spisovný neutrální. Není užíváno mnoho nespisovných tvarů či vulgarismů. Příběhy jsou vyprávěný jednoduchým vypravěčským stylem, takže jsou srozumitelné téměř každému čtenáři.

DĚJE POVÍDEK:

Nikdo se nebude smát
Hlavní postavou a zároveň vypravěčem celého příběhu je mladý muž přednášející na fakultě dějiny umění. Jako recenzent interpretací dějin umění je jednoho dne požádán jistým panem Zátureckým, aby sepsal pozitivní posudek jeho teoretické práce o Mikoláši Alšovi. Doufá totiž, že tento posudek ovlivní jiné lidi, práce bude otisknuta a vynese mu vědecké uznání. Jenže daná práce je nehodná otištění a vypravěč se nechce stát jeho katem. Protože však nemá odvahu mu to říci, neustále před neodbytným panem Zátureckým prchá. Začne

překládát přednášky a na jeho hlavu se díky tomu valí problémy s vedením univerzity, které se domnívá, že přednášky ani neproběhly. Pan Záturecký je ovšem stále neoblomný a nadále požaduje o sepsání posudku. Vypravěč se však neodvažuje práci sepsat a stále před ním utíká a skrývá se. Nakonec pana Zátureckého obviní i ze sexuálního obtěžování jeho milenky Kláry a doufá tak, že se ho konečně zbaví. Tyto lži však potom mají velké následky - mladík se sice zbaví otravného vědce, ale příjde jak o svoji Kláru, tak i o místo na fakultě. I přes tento tragický konec má povídka spíše humorný podtext.

"Teprve po chvíli mi došlo, že (navzdory mrazivému tichu, jež mne obklopilo) není můj příběh z rodu tragických, nýbrž spíš komických příběhů." 2

Zlaté jablko věčné touhy
Hlavními hrdiny příběhu jsou dva přátelé. Jedním z nich je vypravěč celého příběhu, druhým jeho přítel Martin. Martin je v očích vypravěče považován za profesionálního svůdníka žen. Mladík se tedy nechává táhnout za erotickými dobrodružstvími s Martinem a doufá, že mu bude také nějaká žena dopřána. A tak můžeme sledovat jeden z jejich pokusů, o dobrodružství s ženami. Martin má ale manželku, kterou nadevše miluje, a proto celou honitbu za ženami považuje spíše za jakousi hru.

"Tomu říká Martin registráž. Vychází ze svých bohatých zkušeností

, které ho dovedly k názoru, že není ani tak obtížné dívku svést, jako je obtížné máme-li v tomto směru vysoké
kvantitativní nároky, znát vždy dost dívek, jež jsme dosud nesvedli. Kontaktáž, to je pak už vyšší stupeň činnosti a znamená, že s určitou ženou vejdeme ve styk, seznámíme se s ní, otevřeme si k ní přístup."
3

Falešný autostop
Mladý pár se vydává na čtrnáctidenní dovolenou do Tater. On je něžný a ohleduplný mladík, ona stydlivá a jemná dívka. Uprostřed cesty se zastaví u čerpací pumpy, aby natankovali benzín. Dívka se mezitím vydá po silnici napřed a když ji mladík v autě

dohoní, požádá ho o svezení a dělá, jako by se neznali. Oběma se tato hra zpočátku líbí a chovají se jako někdo úplně jiný. Dívka už není najednou stydlivá, ale vystupuje sebevědomě, mladík se zase s dívkou baví úplně bez zábran. Oba dva začnou na toho druhého žárlit, protože si myslí, že se takto ten druhý chová i normálně. Nakonec dojde k hádce, ale oba dva se stále chovají, jako by se neznali.

"A tak spolu jeli; cizí řidič a cizí stopařka." 4

Mladík později změní jejich trasu a najme pokoj

v jiném hotelu. Během večeře
se k ní začne chovat oplzle a ona dělá, že jí to nevadí, což ještě více mladíka pobouří. Nakonec se s ní vyspí jako s cizí ženou. Poté leží vedle sebe na posteli a oba ví, že jejich hra zašla až příliš daleko a že toto se nemělo nikdy stát.

Symposion
Děj se odehrává v noci během služby v nemocnici. Sledujeme rozhovory mezi 5 osobami: doktorem Havlem, sestrou Alžbětou, primářem, doktorkou a medikem Flajšmanem. Během diskuse se rozvíjí filosofické úvahy o lásce, ženách a erotice. Přiopilá sestra Alžběta začne předvádět fiktivní striptýz a poté, co se stane terčem posměchu, dotčeně odchází. Její představení dá nový podnět k debatě. Později najdou nahou a plynem přiotrávenou Alžbětu v pokoji. Naštěstí se jim podaří ji zachránit. Každý si ale o jejím činu myslí něco jiného. Podle doktorky se jednalo o nehodu

; podle primáře to byla demonstrace, aby věděli, že Alžběta má krásné tělo
; podle Havla se chtěla doopravdy zabít a podle Flajšmana to byl důkaz její čisté lásky k němu. Po této události se opět vracíme k diskusi a tentokrát se vynořují otázky života a smrti v podání ženy.

Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým
Starší žena jede jako každý rok navštívit hrob svého manžela. Poté, co se dozví, že hrob byl zrušen, rozmrzele se prochází po neznámém městě. Shodou náhod narazí na bývalého milence, který je ovšem podstatně mladší než ona. Mladík ji pozve k sobě domů, kde nad sklenkou vzpomínají na staré časy. Žena si uvědomuje, že je podstatně starší než muž a vede debatu o stáří. Mladík jí její stáří popírá a tvrdí, že je stále krásná jako kdysi, i když sám je znechucen její proměnou ve starou ženu. I přes toto znechucení se s ní chce pomilovat. Žena odmítá; jednak kvůli svému stáří a jednak kvůli představám, co by si o ní pomyslel její syn. Nakonec ze sebe shazuje tyto pocity a mladíkovi se poddává.

"...a oni jí odpověděli, že mají na hřbitově málo místa a že staří mrtví by měli ustupovat mladým mrtvým." 5

Doktor Havel po dvaceti letech
V této povídce se nám znovu objevuje postava doktora Havla z povídky Symposion. Tentokrát je Havel o dvacet let starší a za manželku má půvabnou herečku. Sledujeme jeho pobyt v lázních, kam se vydal kvůli problémům se žlučníkem. Až zde si pomalu začíná uvědomovat, že je opravdu starý a že o něj ženy nemají takový zájem jako dříve. V lázních se seznámí s mladým redaktorem místního časopisu, který chce napsat článek o jeho ženě. Postupně se spřátelí a doktor Havel mladíka poučuje o ženách a jejich kráse, s kterou se jako vyhlášený Casanova hojně setkával.

Eduard a Bůh
Eduard je vesnický učitel, který chodí s katoličkou Alicí. Chce získat její tělo, ona to však odmítá kvůli víře. Proto ze sebe začne dělat horlivého katolíka a doufá, že tak Alici získá. V době komunismu nejsou však katolíci moc vítáni, a tak Eduard začne mít problémy s vedením školy. Aby zabránil vyhození ze školy, začne lichotit ředitelce. Té se Eduard zalíbí a dojde k jejich bližšímu seznámení. Nakonec Eduard dosáhne svého i s Alicí, ale poté zjistí, že to byla velká chyba a že se tím jejich vztah pokazil. Rozloučí se s ní, i když toho v zápětí velmi lituje. Na tomto příběhu je paradoxní, že i když Eduard v Boha nevěří, dále se jím zabývá a přemýšlí o něm.

"Eduard sedí v dřevěné lavici a trápí se lítostí, že Bůh není." 6

INFORMACE O KNIZE:

Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991

BIBLIOGRAFICKÁ CITACE:

1 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 204
2 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 39
3 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 46
4 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 68
5 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 120
6 Kundera Milan: Směšné lásky. Atlantis, Brno 1991. Str. 196

Zdroj: chris, 12. 12. 200



Tento text byl zkopírován ze serveru: http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/milan-kundera/smesne-lasky-3.html

Thứ Năm, 17 tháng 3, 2011

Prečo ostávame, píše Slovenka z Japonska

Tak dobre. Začínajú mi prichádzať správy i od ľudí, ktorí sa mi roky neozvali. Niežeby mi to nepadlo dobre, práve naopak, len mám taký pocit, že ten záujem vyvolal skôr fakt, že momentálne s rodinou žijem v Japonsku, ako moja maličkosť.

Premýšľam, či je to tým, že si naše i zahraničné médiá plnia svoju funkciu prihorlivo, alebo tým, že z toho množstva informácií, ktoré sa na nás valia zo všetkých strán, v sebe dokážeme nakoniec uchovať iba desivé obrazy nešťastia a podivný strach z niečoho, čo ani nevieme presne definovať.

Presne taký pocit som mala i ja sama, keď som od piatka nepretržite sledovala správy, čítala komentáre, pozerala hrôzostrašné videá a ešte hrôzostrašnejšie fotky.

V nedeľu sa konečne dostavila únava z toho všetkého a zvíťazila racionalita. Vypla som chrliče informácií a začala o veciach premýšľať. Možno budú niektoré z nasledujúcich riadkov zaujímavé i pre vás.

Japonsko síce na mape vyzerá dosť útlo, v skutočnosti je takmer také veľké ako osem našich republík.

Upravení, voňaví a sústredení

Ak máte z informácií, ktoré dostávate pocit, že v Japonsku teraz nemáme čo jesť, piť, že je tu akútny nedostatok pohonných látok a problémy s výpadkami elektriny, je to pravda, ale týka sa to naozaj len postihnutých oblastí.

Vo zvyšku krajiny panuje poriadok a pokoj, presne tak, ako pred nešťastím. Keď som po víkende vyrazila do práce, i mňa to zaskočilo.

Človek má po takýchto nešťastiach pocit, že svet sa už nemôže točiť ako doteraz, ale Japonci tu na severe, v Sappore, (a všade tam, kde to bolo len trochu možné) sa naozaj ponáhľali do práce. Upravení, voňaví a so sústredenými tvárami išli pracovať. Vedia, že nič iné ani nemôžu robiť.

Tento nezvyčajný pokoj a japonskú disciplinovanosť si všimli, možno nezámerne, i zahraničné médiá.

Reportér z BBC šokovane obdivoval, ako ľudia hodiny trpezlivo stáli v rade pred telefónnymi búdkami a čakali, kým na nich príde rad.

Nejaký fotograf odfotil dvojicu obyvateľov Tokia ako z piatka na sobotu úhľadne spí na úhľadne uložených kartónoch a vedľa sú úhľadne uložené topánky i kabelka. (S istotou viem, že ten pár mal svoje topánky i kabelku aj ráno, a že v tej kabelke bola i peňaženka, hoci ju nikto celú noc nestrážil.)

Na inej fotke som videla ľudí v krízovom centre spoločne cvičiť a potom tam bola i celá séria fotiek ľudí s rúškami. Vyzerali síce dosť dramaticky, ale rúška sa tu nosia bežne. Chorí sú natoľko ohľaduplní, že im záleží na tom, aby nenakazili ostatných.

Kdesi inde som zase zachytila informáciu, že ľudia v postihnutej oblasti naozaj vykúpili všetok tovar - na regáloch vraj zostal iba alkohol.

Na nejakom videu starší pán chodí pomedzi ruiny a trpezlivo niečo zbiera. Zvedavému novinárovi napokon ukáže zbierku zablatených fotografií. Veselé obrázky detí zo školského výletu, rodinné stretnutia... momenty, ktoré majú cenu zlata.

... a zvyknutí

Japonci sú takí. Napriek tomu, že situácia bola (a stále je) vyhrotená sa tu nikto nehádal, nestrkal, nepanikáril, nenadával, nelúpil. Také veci sa v súčasnej situácii nehodia, Japonci to vedia a aj sa podľa toho správajú. Práve preto sa tu veľa ľudí zachránilo i pri nešťastí tohto rozsahu.

Japonci veľmi dobre vedia, čo majú v krízových situáciách robiť, kam majú ísť, čo si so sebou vziať... na všelijaké pohromy a nešťastia sú vďaka tomu, kde žijú, zvyknutí. Veci prijímajú oveľa pokojnejšie ako my.

V skutočnosti tu napriek vážnosti situácie, a predpokladám, že aj v epicentre nešťastia, veci fungujú minimálne tak dobre, ako u nás v hociktorý iný bežný deň. Informácie o tom, čo máte robiť sa na vás valia zo všetkých strán.

Ak zásobovanie a doprava nie sú stopercentné, isto je zachovaný najvyšší možný štandard. Obyčajne je tu totiž všetko takmer dokonalé a na minútu presne.

Typické japonské vlastnosti ako trpezlivosť, vytrvalosť a schopnosť veľmi efektívne pracovať v kolektíve sa naplno prejavili i teraz. Isté veci možno trvajú o niečo dlhšie, ako by tomu bolo v inej krajine, ale obyčajne sa im vďaka tomu podarí predchádzať chybám.

... a pokojní

Konšpiračné teórie o tom, či vláda a zodpovedné inštitúcie naozaj pravdivo informujú, vzniknú asi v každej krajine. Japonci na mňa pozerali dosť udivene, keď som im v pondelok, v utorok i v stredu kládla tieto otázky, a odpovedali mi trochu nepochopiteľne.

Vláda si robí svoju povinnosť, a občania si majú robiť svoju povinnosť. Viac som z nich nedostala. O nešťastí sa tu nediskutovalo pri káve, pri obede, po obede, ani pred odchodom z práce. Dnes mi jeden známy povedal, že po obrovskom tlaku a dopyte po informáciách je zrazu v spravodajstve toľko grafov, tabuliek, čísel a výpočtov, až začína mať obavy.

Pomaly sa objavujú správy o tom, ako cudzinci húfne opúšťajú krajinu. Dnes sme o tom hovorili s priateľom z Poľska. V okruhu 250 kilometrov od Sendai je situácia naozaj vážna.

Ľahké to pre regulované odstávky prúdu a nízkej radiácii nie je ani v takej megalopole ako je Tokio.

Ale tu u nás, na severe, je pokoj. Vonku mrzne, do rána možno bude nový sneh.

Ostávame.

(Autorka je jazykovedkyňa a žije v Japonsku)

Thứ Ba, 8 tháng 3, 2011